I-TRENINK.COM | Článek

Na úvod se ještě vrátíme k minulému článku – Aplikační oblasti využití wattmetru v tréninkovém procesu. Na konci zmíněného článku byla přestavena nová analýza, která hodnotí závislost mezi průměrným wattovým výkonem na konkrétní hodnotě tepové frekvence pro určité období. Byla zde uvedena praktická ukázka a to porovnávání jednotlivých navazujících tréninkových bloků mezi sebou. Byla zde také uvedena interpretace analýzy s tím, že výše (vertikálně) položená křivka v grafu představuje vyšší výkonnost, protože na stejných hodnotách tepové frekvence daný jedinec dosahoval vyššího wattového výkonu. Dále bylo řečeno, že pokud křivka závislosti wattového výkonu na tepové frekvenci v určitém intervalu tepové frekvence je plošší (má nižší sklon), znamená to nedostatečné zapracování organismu v tomto intervalu tepové frekvence. Toto jsou zcela praktické přínosy (žádná teorie) pro vyhodnocování fyzické kondice a řízení tréninkového procesu.

Otázka zní, proč jsme porovnávali celé, navazující tréninkové bloky? Odpověď lze dohledat v prvním článku tohoto seriálu: Analýza únavy – přetížení organismu. Cílem samotného tréninku je správně se unavit, ke zvýšení výkonnosti dochází posléze při regeneraci (stravovací režim a odpočinek). To platí nejen v rámci jednotlivých tréninkových jednotek v týdenním mikrocyklu, ale především v navazujících několika týdenních tréninkových blocích, kdy po každém bloku následuje jeden týdenní mikrocyklus zaměřený na aktivní odpočinek. To, jestli jsme v konkrétním tréninkovém bloku trénovali správně, se projeví až po skončení odpočinkového týdenního mikrocyklu!!! Proto primárně porovnáme jednotlivé tréninkové bloky mezi sebou. Proč porovnáváme? Protože chceme vědět, zda aplikovaný trénink vede k růstu fyzické kondice. To je ten pravý důvod analýzy tréninkových dat!

Logo i-trenink.comČím delší období porovnáváme mezi sebou, tím porovnáváme více čísel (datových dvojic tepové frekvence a wattového výkonu) mezi sebou a výsledek je objektivnější, protože dochází k neutralizaci anomálií v jednotlivých týdenních mikrocyklech, které souvisí primárně s modelováním tréninkové zátěže. V minulém článku také bylo řečeno, že právě tepová frekvence je ta stabilní veličina, narozdíl od velmi proměnlivého wattového výkonu, kdy cílem tréninkového procesu z dlouhodobějšího hlediska je produkování vyššího wattového výkonu při stejném subjektivním úsilí, které je v současné době hodnoceno pomocí tepové frekvence. Samozřejmě že v rámci týdenního mikrocyklu dochází k variabilitě tepové frekvence. Co to však ve skutečnosti znamená? Primárně to nesouvisí s wattovým výkonem a kdo ví čím. Pokud hovoříme o tom, že jsme dnes měli „divné“ tepy, ve skutečnosti to znamená, že naše tepová frekvence nekorelovala s hodnotami respiračního koeficientu (RQ). V dalších odstavcích si tuto problematiku blíže vysvětlíme.

Pokud chceme produkovat určitý wattový výkon, musí náš organismus neustále generovat určité množství energie. Pro zjednodušení budeme uvažovat, že se jedná o určitý poměr mezi tukovým metabolismem a metabolismem cukrů. Jedna z otázek, která nás napadne, je ta, proč při vzrůstajícím wattovým výkonu, dochází k růstu metabolismu cukrů na úkor tukového metabolismu? Odpověď je jednoduchá. Energetický ekvivalent při rozštěpení jedné molekuly tuku je sice daleko vyšší než u jedné molekuly cukru, ale problém tkví v tom, že pro rozštěpení molekuly tuku potřebujeme navázat na hemoglobin daleko větší množství kyslíku. A v tom je ten „háček“. Výsledek je ten, že organismu nic jiného nezbývá, než přejít na cukr. My po něm chceme vyšší a vyšší wattový výkon, ale nedodáváme potřebné množství kyslíku, které by rozštěpilo potřebné množství tuku. Z biochemie jasně vyplývá, že při navázání jedno litru kyslíku do krve na hemoglobin, dochází posléze při spalování ke generování určitého množství energie. Pokud potřebujeme větší množství fyzikální práce (vyšší wattový výkon), buď musíme navázat na hemoglobin každou vteřinu (minutu, …) větší množství kyslíku, nebo musíme docílit vyšší výtěžnosti (vyšší účinnosti) kyslíku v našem organismu, nebo kombinací obojího. Nyní zbývá zodpovědět, jak to vše souvisí s tepovou frekvencí a respiračním koeficientem (poměr mezi navázaným kyslíkem na hemoglobin a vydechnutým CO2). Hodnota respirační koeficientu nám jednak říká, jaký je poměr mezi tukovým metabolismem a metabolismem cukrů, které se podílejí na tvorbě finální energie, ale také (hodnota RQ) na kolika procentech z maximální spotřeby kyslíku (VO2max) se aktuálně pohybujeme. Dále je empiricky dokázáno, že závislost mezi hodnotami RQ (respirační koeficient) a tepovou frekvencí je lineární závislost s regresní odchylkou většinou cca 1-2 procenta.

Na těchto principech je založena metoda s názvem Nepřímá kalorimetrie, která se používá pro měření spotřeby energie organismu. Raději malé shrnutí. Hodnoty tepové frekvence na pulsmetru nám říkají, na kolika procentech z V02max se pohybujeme, a pokud známe V02max a čas jízdy na kole, tak při „vynásobení“ těchto 3 čísel dostáváme metabolickou spotřebu organismu.

Jeden z bájí a mýtů pro stanovení energetické spotřeby organismu je, že pokud používáme wattmetr, tak odpracovaná fyzikální práce (průměrný wattový výkon vynásobený časem jízdy) vynásobena číslem 4 (= 25% účinnost metabolismu) určuje energetickou spotřebu organismu. 25% a vyšší účinnosti metabolismu dosahuje „pár“ lidí na celém světě. Proč ale měřit wattmetrem metabolickou spotřebu, když pro zjištění této veličiny se používá metoda nepřímé kalorimetrie, kterou jsme si představili v minulém odstavci. Přínos tkví v tom, že můžeme vyhodnocovat účinnost metabolismu z dlouhodobého horizontu (měsíce a především roky) na základě poměru mezi odpracovanou fyzikální prací a metabolickým výdejem stanoveným pomocí nepřímé kalorimetrie. Podmínky jsou ty, že musíme mít wattmetr, znát aktuální hodnoty spiroergomického zátěžového cyklistického testu a mít pulsmetr nebo software, ve kterém je metoda nepřímé kalorimetrie implementována.

Pro toho, komu je několika procentní chyba korelace mezi tepovou frekvencí a respiračním koeficientem moc, bych doporučil zahodit pulsmetr, na obličej si nasadit masku a na záda počítač, který bude analyzovat dýchací plyny. Pak bude dotyčný „100%“ zkalibrovaný.

Samozřejmě, že nic není černé nebo bílé, a proto lze říci, že největší anomálie ve variabilitě tepové frekvence (korelace mezi TF a RQ – nespojovat prosím s wattovým výkonem) se vyskytují mezi po sobě jdoucími tréninkovými jednotkami v rámci týdenního mikrocyklu. Pokud ale porovnáváme jednotlivé tréninkové bloky … už bylo řečeno. Časté jsou dotazy ohledně variability tepové frekvence spojené s platností „základního postulátu“ nových analýz. Nadmořská výška? Souhlasím, ale kdo z nás tráví každý druhý tréninkový blok ve vysokohorském prostředí, kde najíždí kilometry. Teplota a vlhkost vzduchu? Samozřejmě. Kdo z nás v létě šlape na trenažéru ve skleníku? To, že jsou dny v roce, kdy je velký teplo, to ano. „Problém“ je v tom, že v těchto statistických analýzách, kdy porovnáváme větší celky, se to podstatě neprojeví. Další otázky jsou zapracovanosti organismu a posunu tepových zón. Zde došlo asi k největšímu nepochopení podstaty problému. To, jestli jsme a nebo nejsme zapracovaní v určitém intervalu tepové frekvence, pouze minimálně ovlivňuje TF a tepové zóny, které souvisí s RQ (respirační koeficient) a dalšími záležitostmi, ale radikálně to ovlivňuje podávaný wattový výkon a odpracovanou fyzikální práci v daném tepovém intervalu. Jak už bylo jednou uvedeno, pokud správně trénujeme, dochází jednak k růstu celkové účinnosti metabolismu, protože „vnitřní“ prostředí organismu funguje ekonomičtěji a také dochází k růstu maximální spotřeby kyslíku (VO2max). Jenže relativní (procentuální) spotřeba kyslíku determinována RQ a TF jsou po určitých letech systematického tréninku téměř neměnné a stabilní. Z toho by mělo být zřejmé, že dochází k růstu hodnot veličiny Tepový kyslík, protože kardiovaskulární a respirační systém pracují také s vyšší účinností. Proto si myslím, že podstupování zátěžových laboratorních cyklistických testů pro určení tepových zón, které jsou „velmi variabilní“, je velmi zavádějící … samozřejmě, že nejsou!!!

EKG křivkaTím jsme se konečně přesunuli k zátěžovým laboratorním cyklistickým testům. Nejprve uvedu přínosy. Na prvním místě bych určitě uvedl zátěžové EKG vyšetření, které je schopno odhalit srdeční arytmie ve vysoké intenzitě. Otázka zní, kolik pracovišť v ČR tyto testy poskytuje? Myslím si, že by to šlo spočítat na prstech jedné ruky. Dále bych uvedl spiroergomický zátěžový laboratorní test (analýza dýchacích plynů). Teď nemám namysli přesné stanovení anaerobního prahu (narozdíl od testu laktátové křivky, jak je nám bohužel vtloukáno neustále do hlavy), ale právě analýzu dýchacích plynů. Pokud jsme na tom lépe, při shodném wattovém výkonu nám stačí navázat na hemoglobin méně kyslíku, protože organismus funguje s vyšší účinností (už bylo pojednáno). Nic podstatného mě už nenapadá, ale věřím, že by se určitě ještě něco našlo …

Nyní k těm imaginárním důvodům, proč navštěvovat zátěžové cyklistické testy. Proměnlivost tepových zón? Pro stanovení tepových zón je smysluplnější, provést si venkovní terénní test za standardních podmínek. A poté tu je ten nejméně věrohodný argument, proč podstupovat zátěžový test, no přeci abychom zjistili, zda došlo k růstu naší fyzické kondice. Už jednou jsem se zmínil, že to jsou imaginární čísla a nyní vysvětlím proč!

Vezmeme to od konce. Po skončení zátěžového cyklistického testu nám vyjdou hodnoty tepových a wattových zón, podle kterých máme další měsíc trénovat. Tento následující měsíc bude například zaměřen na rozvoj základní vytrvalosti. Vyšlo nám pro horní hranici tukového metabolismu 130 tepů za minutu a k tomu wattový výkon okolo 220 W. A právě 220 W budeme dodržovat jako horní hranici u následujících tréninků pro rozvoj základní vytrvalosti. Po skončení tréninkového bloku provedeme analýzu závislosti wattového výkonu na tepové frekvenci z naměřených dat při jednotlivých tréninkových jednotkách. To znamená, ze skutečných čísel se vší dokonalostí, ale hlavně nedokonalostí! Skutečně si myslíte, že průměrnému wattovému výkonu (220 W) za celý tréninkový blok bude odpovídat tepová frekvence na úrovni horní hranice tukového metabolismu (130 tepů za minutu). NEBUDE!!! Skutečná tepová frekvence se může klidně blížit k hodnotám 140 tepů za minutu. A praktický výsledek našeho tréninkového úsilí? Tukový metabolismus jsme moc nerozvíjeli, no hlavně, že jsme točili pěkné watty.

Proč zátěžové cyklistické testy poskytují imaginární čísla, která neodrážejí naší skutečnou fyzickou kondici? Při zátěžovém cyklistickém testu odpracujeme fyzikální práci v řádech desítek Wh. To je na úrovni kompenzační regenerační jízdy jeden den po těžkém závodu (například). Standardní tréninkové jednotky se pohybují v řádech stovek Wh. Těžké tréninky (u mě osobně) v intervalu 500 – 1000 Wh. Jinými slovy, při zátěžovém testu se neprojeví naše trénovanost a s ní spojená schopnost regenerovat při vznikající únavě …

Pokud dva cyklisté, kteří mají shodné fyziologické parametry (tělesná výška, hmotnost, …), s velmi podobnými hodnotami zátěžového testu pojedou při tréninkové jednotce nejprve první hodinu v rovinatém terénu a v tukovém metabolismu (aby došlo k určitému stupni „únavy“) a poté do cca 5-10 minutového kopce, tak ten, jehož skutečná fyzická kondice je na daleko vyšším stupni, bude mít na kopci téměř shodnou hodnotu tepové frekvence jako dole pod kopcem, narozdíl od jeho kolegy … rozdíl mezi těmito dvěma cyklisty mohou (jsou) být i dlouhé roky systematického tréninku.

V diskuzi pod minulým článkem bylo zmíněno, že tím, jak se snažíme popsat fungování našeho těla deterministickým způsobem, brzy narazíme na limity. A přesně v tom je jedna z největších předností nových analýz. Tím, že můžeme analyzovat veškerá data, která vznikla nedokonalostí našeho těla, dostáváme do ruky díky matematickým a statistickým analýzám skutečný obraz naší fyzické kondice se všemi možnými a nemožnými odchylkami. Každý z nás odtrénuje za jednu sezónu stovky hodin. Co je věrohodnější pro stanovení fyzické kondice? Analyzovat tyto stovky hodin, nebo jet dvakrát do roka na „20“ minutový zátěžový cyklistický test, a z něho usuzovat na naši skutečnou fyzickou kondici, která se formuje a utváří těmi stovkami tréninkových hodin. Jak může někdo z „20“ minutového zátěžového laboratorního cyklistického testu usuzovat na skutečné zapracování organismu v určitém intervalu tepové frekvence. To je bohužel pouhé věštění z křišťálové koule …

A závěr dnešního článku? To, že naše tělo ani navrhované analýzy nejsou dokonalé, to nejsou. A proto to vždy ve finále bude o schopnosti správně interpretovat tyto analýzy. Ohledně variability tepové frekvence bych mohl ještě například zmínit glykemický index konzumovaných potravin před tréninkovou jednotkou, ale pokud v našem tréninkovém snažení je systém a řád, poté při analyzování větších časových celků, jsou tyto analýzy pro stanovení naší skutečné fyzické kondice se všemi deterministickými a stochastickými projevy fungování našeho těla velmi přesné, protože dochází k „neutralizaci“ těchto anomálií …

Tomáš Tichý
Autor článku Ing. Tomáš Tichý